Historie ulic po roce 1989
Malebná ulice na Chodově. / Zdroj: Marek Lašťovka Jak se přepisují dějiny v uličním názvosloví Prahy?
Článek mapuje vývoj pojmenovávání pražských ulic od roku 1989. Ukazuje, že ani jména ulic nejsou vůči dějinám imunní — za každým z nich se skrývá nejen orientační funkce, ale často i politické a kulturní střety.
1989
Rázný konec dosavadnímu uplatňování tzv. vedoucí úlohy strany v oblasti pražského uličního názvosloví učinila na sklonku roku 1989 „sametová revoluce“. Jako všechny předcházející zásadní politické a ústavní převraty počínaje revolucí 1848 také ona vyvolala a vzápětí prosadila vlnu přejmenování veřejných prostranství. Na jejím počátku stál spontánní všeobecný návrat k názvu náměstí Jana Palacha ještě v listopadových dnech roku 1989. Růst živelných iniciativ a návrhů na přejmenování vedl již 13. prosince 1989 ke vzniku Nezávislé skupiny pro pojmenování ulic a veřejných prostranství při Archivu hlavního města Prahy. Skupina, složená z dobrovolných pracovníků z onomastického oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV, katedry českého jazyka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Geodetického a kartografického podniku Praha, Archivu hl. města Prahy, Muzea hl. města Prahy, Klubu za starou Prahu, Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku, Genealogické a heraldické společnosti, Historického ústavu Československé armády, odboru dopravy a odboru vnitřních věcí NVP, v jejímž čele stanul archivář dr. Bohdan Zilynskyj, si vytkla za úkol zabránit rozvratu orientačního systému města, předejít nežádoucím krajnostem přejmenovávání a vnést nový řád do názvoslovné činnosti. Znamenalo to připravit nové směrnice a zásady pro výběr i schvalování názvů veřejných prostranství, ale zejména se z přísně odborných hledisek a co možná nejobjektivněji vyjadřovat ke všem předkládaným návrhům na pojmenování a přejmenování, ovlivňovat již jejich vznik, a především poskytovat kvalifikovaná stanoviska pro příslušná rozhodnutí rady zastupitelstva hlavního města Prahy.
1989–1996
Z různých důvodů však příprava i schvalovací proces přejmenovávání postupovaly pomalým tempem a do konce roku 1990 byly v Praze změněny pouze necelé čtyři desítky názvů. V kontrastu k pozvolnému projednávání a schvalování nových názvoslovných změn objevila se již na jaře roku 1990 znovu praxe, uplatňovaná v pražském uličním názvosloví opakovaně v jeho předchozích etapách: z „vyšší moci“ a z politických důvodů byla u příležitosti mezistátních návštěv takřka ze dne na den prosazena do pražského uličního názvosloví pojmenování podle Winstona Churchilla a Charlese de Gaulla. Bez ohledu na odlišná doporučení výše uvedené nezávislé skupiny bylo po nich přejmenováno dosavadní náměstí Antonína Zápotockého a ulice J. M. Sverdlova. Obdobně nábřeží Bedřicha Engelse bylo na základě osobního přání prezidenta Václava Havla, vysloveného ve sdělovacích prostředcích, přejmenováno na Rašínovo nábřeží a dosavadní třída Obránců míru, pro kterou místní občanské iniciativy navrhovaly návrat ke starému názvu Belcrediho, dostala podle požadavku Klubu Milady Horákové a Československé strany socialistické jméno třída Milady Horákové. Až na uvedené výjimky se pojmenovávání ulic v Praze již od počátku roku 1991 řídilo určitými dohodnutými pravidly a názvoslovný systém, který vznikl v „polistopadovém“ období, je vcelku vyváženější a stabilnější, nežli byly systémy předcházející. Kampaň polistopadového přejmenování a systematické revize pražského uličního názvosloví se proti původním předpokladům protáhla až do roku 1996
Od roku 1996
Po roce 1996 dostala činnost místopisné komise pravidelný rytmus a její hlavní náplní se stala především příprava a posuzování návrhů na pojmenování nově vzniklých ulic. Za posledních 30 let přibylo v Praze více než 1500 nejen ulic a náměstí, ale i mostů, parků, tunelů, nábřeží, promenád a alejí. Některá veřejná prostranství také zanikla (většinou proto, že přestala plnit funkci veřejné komunikace, byla změněna novou výstavbou nebo byl jejich název úředně zrušen z dalších důvodů). Množství takto zaniklých veřejných prostranství a zrušených názvů je však ve vztahu k jejich celkovému počtu zanedbatelné. Ulice jsou i v současnosti přejmenovávány, většinou z důvodů technických (rozdělení komunikací přerušených náměstími či křižovatkami, přestavba a změna charakteru dosavadní komunikace). V posledních letech se ale opět několikrát opakovala situace, kdy místopisná komise a další zúčastněné organizační složky byly vystaveny tlakům na přejmenování veřejných prostranství z politických, popř. mezinárodněpolitických důvodů. V některých případech šlo o až agresivní snahy buď umístit někam urychleně jméno určité osobnosti ( Makuchova lávka, promenáda Pawla Adamowicze, promenáda Anny Politkovské, přejmenování náměstí Pod kaštany na náměstí Borise Němcova, přejmenování části ulice Korunovační na Ukrajinských hrdinů ), nebo naopak nežádoucí pojmenování z uličního názvosloví odstranit (přejmenování Koněvovy na Hartigovu ). Řešení návrhů a požadavků tohoto druhu je mimořádně obtížné, neboť každé přejmenování obydlené ulice nebo náměstí je spojeno s velkou administrativní zátěží zejména pro místní občany, firmy a instituce; všichni jsou z tohoto důvodu nuceni měnit své osobní i firemní doklady a množství údajů v povinných evidencích. Ani v případě, že veřejné prostranství nemá přidělena žádná čísla popisná a neexistují tam konkrétní adresy, není takový zásah zcela bezproblémový; vynucuje si změnu údajů v informačních systémech, představuje jisté finanční náklady a mimo jiné může vést např. ke ztrátě historického původního tradičního názvu.
